Neonová dálnice, příběh za 67 Rush

Nikdo si nepamatuje, kdo postavil tu dálnici. Byla tam už dřív, tři pruhy široká, vedoucí rovnou z města, které nikdy tak úplně nedokončí svůj západ slunce, když si maskot poprvé zavázal tkaničky a vstoupil na ni. Sluchátka nasazená. Bílé rukavice utažené. Korunka sedící přesně tam, kde má korunka sedět na kulaté černé hlavě s jedním limetkovým číslem zářícím vpředu. Pak se silnice dala do pohybu a vlastně nikdy nepřestala.

Silnice postavená z čísel

Dálnice nehází na maskota překážky, hází čísla, desítky jich, valí se z obzoru, který vždycky vypadá trochu příliš daleko na to, aby byl skutečný. Většina z nich jsou podvodníci. 66 a 68 se procházejí kolem a hrají si na dost blízko. 76 se objeví oblečená do vlastních číslic 67 obráceně, v naději, že se nikdo nepodívá dvakrát. Osamocené 6 a osamocené 7 proplouvají zvlášť, jako by se snad polovina té pravé věci ještě počítala. Nikdy se nepočítá.

Jen jedno číslo smí svítit limetkově proti černi každé cedule. Jen jedno číslo smí být v pruhu, ve kterém maskot stojí. Všechno ostatní je jen provoz, a provoz v tomhle městě se nezastaví pro nikoho, korunka nebo žádná korunka.

Zvuk řetězu

Místní říkají, že dobrou jízdu poznáš dřív, než ji uvidíš. Každý čistý úlovek zazvoní tónem a skutečný řetěz stoupá výškou, úlovek po úlovku, jako by silnice samotná fandila jazykem složeným výhradně z jednoho opakovaného čísla. Přeruš řetěz a tón spadne plochý, malý, splasklý zvuk, kterého se každý hráč na téhle dálnici naučil bát víc než zvuku bouračky.

Deset v řadě a silnice odpoví něčím větším, voláním, které se rozléhá každým pruhem najednou, jako by celé město právě znovu zjistilo, co znamená šest sedm.

Tři životy, jedna korunka

Korunka nechrání před ničím. Nikdy nechránila. Tři životy jsou tři životy, ať korunku nosíš, nebo ne, a dálnici je jedno, jak to vypadá, když padneš. Co korunka znamená, pokud vůbec něco znamená ve městě postaveném na neustálém západu slunce a silnici bez konce, je to, že si maskot znovu a znovu vybírá běžet po tomhle úseku asfaltu, sluchátka nasazená, rukavice utažené, s plným vědomím, že silnice je jen tím rychlejší, čím déle vydržíš.

Proč dálnice nikdy nekončí

Zeptej se kohokoliv, kdo hrál dost dlouho, a řekne ti to samé: silnice se asi minutu zrychluje, a pak tam prostě zůstane, rychlá, čekající, trpělivá způsobem, jakým dokáže být trpělivá jen nekonečná rovná čára. Není na ní namalovaná žádná cílová čára. Nikdy tam žádná být neměla. Celý smysl dálnice nikdy nebyl v tom být dokončená, byl v tom vidět, jak dlouho dokážeš volit správný pruh, než tě konečně chytí špatné číslo, zatímco se díváš jinam.

Přidej svou vlastní jízdu do příběhu

Každý hráč, který vstoupí na tu dálnici, přidává svou vlastní verzi stejného krátkého příběhu, sluchátka nasazená, jedno číslo k honění, korunka, která nedělá nic kromě toho, že při tom vypadá dobře. Město si nepamatuje většinu jízd. Pamatuje si řetězy.

Vstup na dálnici sám. Zahraj si 67 Rush a podívej se, jak daleko dojde tvůj vlastní řetěz, pak přines příběh zpátky do chatu.